Takřka po dvacet let se centrální banky celého světa snažily zbavit svých kdysi vysoce ceněných zlatých cihel. Okolo přelomu tisíciletí byly výprodeje zlatých rezerv tak zuřivé, že někteří obchodníci začali přirovnávat centrální banky ke zlatokopům, kteří v dobách zlaté horečky 19. století zaplavili trh drahým kovem. Zlato, které bylo po staletí považováno za symbol měnové stability, najednou vyšlo z módy.

Bankéři raději nakoupili státní dluhopisy, které jim přinášely pravidelné výnosy, než aby museli skladovat hromady zlatých cihel, jež bylo navíc nutné draze pojistit. Finanční krize a rostoucí strach z bankrotu některé z těžce zadlužených zemí ale postavily celou tuto politiku na hlavu. "Po dvě uplynulá desetiletí bylo pro centrální banky hlavní otázkou kolik zlata a jak rychle mohou prodat," tvrdí George Milling-Stanley z World Gold Council. "V současnosti si kladou otázku zcela opačnou, kolik zlata a jak rychle mohou koupit," dodává.

Pro trh se zlatem je změna politiky centrálních bank jedním z nejdůležitějších impulsů vedoucích k růstu ceny drahého kovu. Nejde jen o to, že tím centrální banky vyjadřují svou důvěru ve zlato a dodávají tak odvahu dalším investorům. Ještě důležitější totiž je, že když banky přestanou rozpouštět své zlaté rezervy, zaškrtí se jedna z nejdůležitějších tepen, jimiž drahý kov proudil na trhy.

Podle manažera fondu BlackRock Gold&General Evy Hambro je to právě změna v chování centrálních bank, co podporuje růst cen zlata. Nový přístup ve vztahu k zlatým rezervám je i odrazem proměňujícího se obrazu světové ekonomiky. Centrální banky a státní fondy rozvíjejících se asijských států investují stále více peněz do zlatých cihel. Příznačným pro nový trend je krok Číny, která loni takřka zdvojnásobila své zlaté rezervy. V současnosti vlastní 1054 tun zlata a dostala se na páté místo v žebříčku největších světových držitelů drahého kovu.

Když těžba nestačí zájmu

Své zlaté rezervy nedávno výrazně zvýšily i Indie, Saudská Arábie, Rusko a Filipíny, drobnější nákupy pak provedly státy jako Srí Lanka či Bangladéš. Podle obchodníků a bankéřů je ale států a státních fondů, které potichu nakupují zlaté cihly mnohem víc.

Poradenská skupina GFMS dokonce odhaduje, že by letos poprvé od roku 1988 mohly centrální banky nakoupit více zlata než prodají.

V uplynulých dvaceti letech byl vývoj úplně opačný. Od roku 1990 až do loňského roku prodaly centrální banky celkem sedm a půl tisíce tun zlata. Posledních deset let udaly na trhu každý rok v průměru 442 tun drahého kovu. Tyto odprodeje stlačovaly od počátku 90. let cenu drahého kovu stále níž, vrchol přišel v květnu roku 1999, kdy Velká Británie oznámila, že prodá polovinu státních zlatých rezerv. Zpráva poslala cenu zlata na 23leté minimum. Jedna unce se prodávala za zhruba 250 dolarů.

Propad trhu byl tak strmý, že se evropské centrální banky ještě téhož roku dohodly, že stanoví maximální množství zlata, které mohou ročně prodat. Dohoda byla obnovena takřka přesně před rokem, ale prodeje zlata i bez ní klesly na minimum. Za celý rok od obnovení dohody prodalo 19 signatářů pouhých deset tun zlata.

Na tom zda bude současný nákupní trend pokračovat, či zda dokonce zrychlí, se zatím analytici a obchodníci nedokáží dohodnout. Ve prospěch těch, kteří věří, že banky budou zlato skupovat i nadále, hovoří jedna zajímavá statistika. Když propočítáme, jaké má zlato procentuální zastoupení v devizových rezervách států BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína), zjistíme, že se v průměru pohybuje kolem pěti procent.

U USA a u většiny evropských zemí tvoří přitom zlaté rezervy okolo padesáti procent veškerých rezerv. To znamená, že rozvíjející se státy budou v budoucnosti pravděpodobně nakupovat mnohem více zlata ve snaze diverzifikovat své devizové rezervy. Tuto teorii potvrzují i nedávné kroky centrálních bank Indie a Ruska, které skoupily veškeré zlato, které bylo v jejich zemích vytěženo.

Je tu ale jedna věc, která vyvolává obavy. Trh se zlatem nemůže uspokojit obří poptávku centrálních bank, aniž by cena drahého kovu nevystoupila do závratných výšin. Ve světě se navíc každoročně vytěží zlato v hodnotě asi 200 miliard dolarů, celosvětové devizové rezervy se přitom pohybují mnohem výše - kolem hodnoty 8500 miliard dolarů.

Centrální bankéři proto vtipkují, že zlato je na devizových trzích podobné norské koruně - je ho příliš málo na to, aby se dalo použít pro diverzifikaci portfolia devizových rezerv.

Vezměte v úvahu například situaci Číny. Zlato se na jejích devizových rezervách podílí v současnosti 1,6 procenta. Jestliže by asijská země chtěla zvýšit tento podíl na 10,7 procenta, což je celosvětový průměr, musela by nakoupit zhruba 7000 tun zlata. To je třikrát víc, než se loni vytěžilo na celém světě.

Zuřivé výprodeje? Sotva

Pokud existují rozumné důvody pro to, že rozvíjející se asijské státy budou nakupovat více zlata, jsou i logické důvody pro to, že rozvinuté státy a zvláště ty evropské, budou zlato nadále prodávat. Podle některých konzultantů a bankéřů totiž i po dvou dekádách výprodejů drahého kovu drží řada států příliš vysoké zlaté rezervy.

Nejextrémnějším příkladem je Portugalsko, které má více než 80 procent svých devizových rezerv uloženo ve zlatých cihlách. V průměru pak každý člen eurozóny drží ve zlatě asi 58 procent svých rezerv. Evropská centrální banka přitom doporučuje mít ve zlatě pouhých 15 procent devizových rezerv.

Bankéři a obchodníci proto věří, že jakmile skončí finanční krize, evropské centrální banky se začnou opět zlata zbavovat a budou tak profitovat z jeho současných rekordních cen.

"Jsem ochotný se vsadit, že do pěti let začnou centrální banky zase zlato prodávat," říká Terrence Keeley z poradenské firmy Sovereign Trends.

Přesto se nezdá, že by se v brzké době mohly opakovat zuřivé výprodeje drahého kovu, které byly k vidění v 90. letech. Většina analytiků tvrdí, že v příštích deseti letech nebudou centrální banky ani příliš prodávat, ani příliš nakupovat.

Keeley tvrdí, že bankéři byli tvrdě zasaženi kritikou, že zlato prodávali za směšné ceny. Velká Británie se například zbavila svých zlatých rezerv, když byly ceny takřka na dně a i většina ostatních evropských centrálních bank prodala zlato za cenu nižší než 500 dolarů za unci.

"Centrální bankéři z duše nenávidí kontroverzní titulky v novinách. Když se jedná o zlato, raději neudělají nic, než aby byli obviněni z toho, že něco udělali špatně," říká Keeley.

Jak velké zlaté rezervy státy drží*

Další články FT otištěné v HN na www.ekonomika.ihned.cz/ft